Už jako malé dítě jsem toužila po psu. Naši známí, kteří měli statek a chovali boxery mi dokonce jedno štěně zdarma nabízeli. Jenže v té době jsme bydleli v paneláku na sídlišti a rodiče pravili, že "chov psa v bytě je týrání" ( k jejich velké úlevě to v té době - na rozdíl od teď - tvrdilo hodně knížek). Celou věc šalamounsky postavili tak, že mi nezakazují psa, ale v této situaci že to prostě jinak nejde. Kdyby chudáci věděli, že se za krátkou dobu budeme stěhovat na vesnici, jistě by si vymysleli lepší výmluvu. A že jsem škemrala moc a všude, tuto jejich verzi znali mí kamarádi, příbuzní, sousedé, prostě půl Hradce.
V září 1989 se věci pohnuly nečekaným směrem a my se stěhovali na vesnici. Hned druhý den po stěhování jsem odjela na národní kolo Soutěže chovatelské dovednosti mladých, které se konalo v Boskovicích. Tenkrát jsem soutěžila s andulkama (ty se v paneláku naštěstí "týrat" směly). Ubytováni jsme byli na kolejích tamní Střední zemědělské školy. A tam, zrovna v pokoji, kde jsem byla já, jsem na stěně spatřila obrovskou fotku groenendaela!
Groenendaela jsem viděla už předtím v malém kapesním atlasu psů z edice OKO, ale protože jsem o něm nikde jinde neslyšela, byla jsem přesvědčená, že v ČR buď vůbec nejsou, nebo stojí tolik peněz, kolik bych nikdy nesehnala. Druhý den jsem groenendaela dokonce potkala! V areálu školy se totiž konala výstava hospodářského a drobného zvířectva. Přiznám se, vůbec nevím, co tam všechno bylo, pamatuji si jen, že tam byli taky psi, měli nějakou výstavu a já jsem strávila většinu času zíráním na prvního groenendaela v mém životě. Jestli si správně pamatuji, byl buď paní Němečkové, nebo nějakého jejího známého, každopádně z úst paní Němečkové jsem slyšela tu andělskou hudbu, že belgičák nestojí majlant, ale cca od 3500,-Kčs! Sbohem boxeři!
Po návratu domů jsem oznámila tu šťastnou novinu (asi jen pro mě), že už budu mít psa a vím jakého. Rodičům jsem moc na výběr nedala, bydlíme už přece na vesnici, psa tedy týrat nebudu! Hned jsem sehnala nějaké časopisy a začala obepisovat chovatele. Co čert nechtěl, žádného groenendaela jsem nesehnala, zato mi několik chovatelů nabídlo tervuerena. Výběr mého prvního psa pak proběhl naprosto nechovatelským způsobem, ale to mi tenkrát bylo úplně jedno. Budu mít přece psa! Vyzbrojena velmi mlhavou představou o tom, jak tervueren vypadá (viděla jsem jeho kresbu cca 2x2 cm v jakémsi atlase u známých - měl tam krásný bílý límec jako kolie!), jsem na příkaz rodičů odepsala tomu chovateli, který požadoval za štěně nejnižší cenu.
V únoru 1990 jsem již celá nervózní jela do Malých Dubičných u Českých Budějovic pro moji první fenku. Cestou jsem studovala výtisk standardu, který mi kdesi opatřila moje sestřenice. Dodnes si pamatuju, jak jsem zírala na výraz "mandlové oči" a další odborné termíny. V Dubičných nás čekali malí čerti, kteří k mému úžasu neměli vůbec bílý límec! Jedna z těch ďáblic - fenka ARIANA Rudolfovská skála se pak stala mým prvním psem i zakládající fenou mé chovatelské stanice.
Co bylo dál asi znáte všichni, kdo jste měli možnost s belgičákem žít. Belgičáci ovládli celý můj život, omotali si mě kolem tlapky a berou si stále víc. A já je za to miluju.