Arina
 |
ARIANA Rudolfovská skála
narozena: 27.12.1989
úhyn: 26.10.2003 - euthanasie z důvodů následků opakované mozkové mrtvice
zapsána: ČsHPK 254/89
chovatel: Stanislava Matušková
majitel: Hana Pisarčíková
Ariana žila s námi v Blešně
zdraví: plnochrupá, nůžkový skus
bez známek epilepsie
chovnost: Chovná 1 (Chovná fena CZ), 59/61 cm
Exteriériérová třída
|
Arina byl můj první pes a první belgický ovčák. Jak jsem se dostala ke psům se můžete dočíst zde.
Byl normální studený únorový den a já si vezla vysněnou Arinu domů. Byla to malá chupatá koule, roztomilá a krásná a vůbec mi nevadilo (respektive netušila jsem, že by mi mělo vadit), že nebyla očkovaná ani tetovaná, že jsem na její koupi nedostala ani doklad velikostí jízdenky na autobus, prostě nic. Moje nadšení z vymodleného psa se během pár kilometrů měnilo v bezbřehé zoufalství a domů jsme dojeli já utopená v slzách a … auto utopené ve zvratcích. Kdo neviděl neuvěří, Arina vyzvracela své krmení, smeták, telegram… a určitě ještě aspoň pět litrů vody a žaludečních šťáv! Nikdy bych nevěřila, co se z toho malého prcka může všechno dostat ven. Vybavená podle načtených instrukcí krabicí, do níž by se Arina vešla leda bych jí podělila sekerkou na dva menší kousky a asi jedním ručníkem jsem marně bojovala s nekončícími přívaly zvratků. Její sestra, pohodlně sedící na předním sedadle v klíně Evy Košnarové samozřejmě neudělala vůbec nic, snad ani neslintala. Jen vlastní hrdost mi zabránila přimět tátu otočit auto a dovézt to malé mokré hnusné smradlavé cosi zpět. Proč zrovna já si musela vybrat stroj na blití?  . Tak hezky se u nás Arina uvedla 
Doma už bylo vše lepší. Mimo auto nezvracela a bobky před dveřmi do pokoje mi přišly celkem roztomilé (mým rodičům už méně). Arina se chovala jako každé štěně, ničila (nejlépe boty návštěv), kousala, čůrala, kakala a zkoušela co vydržíme. Proti problité cestě mi to ale všechno přišlo jako andělská hudba. Nevadilo mi, že jsem jí celý první měsíc musela kolem silnice nosit v náručí, protože při každém projetí auta propadala panice (do doby odběru neznala nic než koupelnu a kuchyň), nevadilo mi, že jsem po městě zoufale sháněla krmení (ano, tehdy granule ještě nebyly a maso z nucené porážky už nebylo). Nevadilo mi prostě nic. Po hlavě jsem se vrhla do výcviku, o kterém jsem měla jen velmi mlhavé představy. Na žádný cvičák mě nevzali, tehdy brali psy až od půl roku věku, pár lidí mi doporučilo, že belgičák je vhodný jen na gauč, ale já se nedala. Z nácviku stopy by se dnes asi leckdo válel smíchy po zemi, naši velmi "náročnou" stopu v nácviku běžně zvládal za námi ještě náš kocour. V poslušnosti jsem bojovala s nečekanou inteligencí projevenou chlupatou protistranou, s čímž tehdejší odborná literatura vůbec nepočítala. Obvyklé tehdy doporučované metody typu "v nácviku přivolání mějte psa na stopovačce" braly za své, protože Arina nebyla fakt žádná ovčácká guma, ale moc dobře věděla, kdy je na stopovačce a kdy ne, kdy je v oploceném areálu a kdy ne. A když se jí nechtělo, prostě nepřišla. Mohla jsem se tehdy vzteky zbláznit. Kousali jsme na hadr, na peška a na rukáv na vlastního majitele, neznali motivaci balónkem (budiž nám omluvou, že ji tehdy v těch dřevních dobách neznal nikdo)…. Dělala jsem prostě mraky chyb a neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Chovatelce bohatě stačilo, že fenu prodala a na cvičácích jsem měla dveře zatím zavřené.
Zlom nastal v létě, kdy jsem byla na chalupě v Broumovském výběžku a díky sousedce jsem se dostala na cvičák v Meziměstí. Vím že tomu málokdo uvěří, ale tamnější cvičák byl v roce 1990 předzvěstí pokroku, který brzy nastane v celé kynologii. Motivovalo se! Odměňovalo se! Revíry se dělaly na piškotky (a žádný pes tam nenapadal), mladí psi si nejdřív hráli, pak se učili odvolání od smečky… prostě malý zázrak! Poctivě jsem celé léto dojížděla vlakem hodinu z chalupy do Meziměstí a s Arinou jsme dělaly pokroky. Domluvila jsem si víkendové návštěvy tamního cvičiště+cvičáku v Otovicích, když budeme ve školním roce o víkendu na chalupě. Po návratu z prázdnin jsem byla také konečně přijata i na cvičák do Hradce. Moje nadšení lehce opadlo a brzy se dostalo až na bod mrazu. Zde se také motivovalo - ale kopanci, pálením cigaretou do čenichu, atd. Snažila jsem se to dělat po svém, možná špatně, ale nenásilně a Arině se dařilo, brzy začaly kolem nás poletovat slova jako mistrovství mládeže…Samozřejmě předčasně. Arinu jednoho krásného dne během odložení a střelby servali dva ovčáci, jimž stála (pardon ležela) v cestě. Bylo to jen pár měsíců po tom, co Arinu vážně zranil cizí pes (nebýt bot na dvou párech odhodlaných nohou, dopadlo by to ještě mnohem hůř, takhle nebyla "jen" schopná týden chodit). Arina se s hrůzným zážitkem vyrovnávala dost dlouho a ti dva ovčáci ji jednoduše dorazili. Dost možná by se u ní reakce na střelbu vyvinula tak jako tak, možná by ale nebyla tak silná, možná by přišla později a my mezitím stihli složit plánované zkoušky ZM a ZVV1. Možná by nám to stejně nebylo nic platné… těch možná je hodně a dnes už se nedozvím, co by se stalo.
Pravda je, že Arina od tohoto zážitku měla opravdu hodně silnou reakci na střelbu, se kterou jsem si přes veškerou svou snahu nedokázala poradit a tak jí zůstalo houby platné, že měla krásné a spolehlivé revíry na plenty i v přírodě, že na tervíka dost pěkně kousala na rukáv a že chodila i několikahodinové stopy (a to jsem je tehdy opravdu nekladla tak, jak je dnes mnohde zvykem, na pažitu za ranní rosy, ale kdykoliv, v jakémkoliv počasí a na těžké terény). Služební zkoušky jsme prostě nikdy nesložili. Byla jsem otrávená, naštvaná a zmizelo nadšení a 4x týdně dojíždění na cvičák…
Co se týče výstav, byla Arina "UFO". V té době po výstavách chodili belgičáci vyznačující se černým sedlem a žlutými brýlemi kolem očí. Teda většinou. Těch pár jiných bylo "po zásluze" odsunuto na poslední místa, však vypadali jinak! Tehdy neposuzoval ani žádný rozhodčí - specialista a tak českým výstavním kruhům zůstalo utajeno, co je to správná maska a správné množství charbonáže. I Arina byla jiná. Ne, nebyla dokonalá, měla kulatější čelo a šířeji nasazené uši, ocas jí špičkou uhýbal doleva (jako snad všem potomkům Gavtyva), ale byla krásného typu a perfektní tělesné stavby, ideální syté pomerančové barvy a plné masky. V rámci omezených finančních možností studentky jsem s ní udělala jen pár výstav, ale i tak nějaké tituly získala (r.CACIB, 2x CAC, OV). Za pár let si na psy s černou dekou a brýlemi kolem očí už nikdo nevzpomněl….
Když už se mi nepodařilo naplnit naivní dětské sny o Interšampionovi se zkouškou ZVV3  , chtěla jsem alespoň odchovat nějaká štěňátka. Na první vrh jsem poslechla doporučení Arininy chovatelky nakrýt Ch.Adarem Zbojnička a vůbec toho nelituju. Vrh byl velmi povedený, po stránce exteriérové, povahové a domnívám se, že i po stránce zdravotní. Bohužel pár dní po porodu Arina dostala velmi těžký zánět dělohy (ne že by se přímo chtěla koupat, ale její vztah ke psům nebyl nikdy normální a ten vzteklej NO na břehu jí přesvědčil, že bude bezpečnější do té řeky skočit). Doktoři nám doporučovali nakrýt hned na další hárání, aby se upravila hormonální hladina. Snažila jsem se…mockrát, už to ani nespočítám. Jezdila jsem do Bratislavy za Adarem, měla jsem Adara doma, byla jsem za jeho bratrem Amem, pak za Lucky-Boyem … marné pokusy téměř při každém hárání (když to zánět umožnil). Arina se zoufale bránila krytí v jakoukoliv dobu, i když psi si s tím většinou poradili. Jen v roce 1994 se nechala Arina dobrovolně nakrýt Adarem. Ani tehdy z toho však žádná štěňátka nebyla. Naše marné pokusy jsme ukončili kastrací.
Po kastraci víc než kdy předtím, vyvrcholily Arininé konflikty se psy. Měla je vždycky, nesnášela, ba přímo nenáviděla jiné feny, byla ochotná se nekonečně dlouho rvát. Nevím, zda jí tohle bylo dáno do vínku, zda to byl důsledek napadení psem a nebo nějakých hormonálních změn, ale stalo se to neúnosné. Nemohla vůbec žít s našimi ostatnímy psy a i tak se nám občas podařilo nechtě je pustit spolu. Vždy to končilo krví a šitím, už jsme byli na veterině stálí zákazníci. Strašně nerada a po velmi velmi dlouhé době jsem se rozhodla, že Arině musím najít nový domov. Arina se tak přestěhovala o pár kilometrů dál, kde působila ve strážní službě. Žila tam celkem spokojeně několik dalších let, než mi jednoho dne z firmy zavolali, že je už stará a ať si jí koukám vzít, nebo že jí utratí. Tak se Arina vrátila zpátky k nám, pokročilý věk trošku obrousil její nesnášenlivost ke psům, i když úplně vzdát to ještě nechtěla. Prožila u nás další asi tři roky, než v létě roku 2003 dostala mozkovou mrtvici. Po té druhé, která přišla pár týdnů po první jsme Arinu nechali uspat. Umřela ve věku 13-ti let a 10-ti měsíců.
| Výstavy: |
res.CACIB, 2x CAC, Oblastní vítěz, VTM, VTO, VTV  |
| |
|
| Výcvik: |
ZOP, ZPU1 |
| |
|
| Odchovy: |
Vrh A v CHS z Kovárny |
Rodokmen
|
CZCh.
Norrevang Gavtyv
|
Int.Ch., BCh., FCh., NLCh., LUXCh.
R.E. Grimm van de Hoge Laer
CQN
HD B
|
s.r. Zarka of the Two |
|
BCh., FCh., WorldCh.
R.E. Beggy of the Two
|
|
Norrevang Claire
HD A
|
FCh., NLCh., WorldCh.
R.E. Sam de la Douce Plaine
HD A |
Jerome Nille
HD A |
| Bonna Mateo |
SKCh., YUCh.
Key van de Hoge Laer
IPO1 |
Int.Ch.
s.r. Vrac du Sart des Bois
HD B |
| Gitane van de Hoge Laer |
|
Amira od řeky Ostravice
ZM
|
Int.Ch., CSCh., Eur.Ch.
Vörös Pimpernel Adriano
ZM |
|
Nanouche-Jotun di Scottatura
|
Podrobný až 7-mi generační rodokmen s bližšími informacemi o předcích najdete v databázi KCHBO zde
|
