NEUVĚRITELNÁ STORY, aneb IMPORT ZMRAŽENÉHO SPERMATU Z USA

V lednu jsem s nevolí sledovala, jak se naše Innah chystá k hárání. Kalendář nabitý k prasknutí neodložitelnými záležitostmi a nikde místečko pro pětidenní výlet za Suliem (tam a zpět to je téměř 4000 km).  Věru nehezké vyhlídky.  Již několik týdnů předtím jsem usoudila, že by byla snazší umělá inseminace, než se trmácet na španělské hranice uprostřed zimy, ale stále se mi nedařilo zajistit odběr Sulia. V této neveselé situaci, kdy se mi ani nedařilo najít za Sulia pro Innah vhodnou náhradu, se mi ozvala kamarádka Lydie z Holandska, že letí do USA a tak pokud bych potřebovala odvézt nějakého pejska tam a nebo zpět, je mi k dispozici.

To bylo asi tak 3 dny před naším odjezdem na krytí do NL. Celkem rychle mě napadlo, co takhle sperma z USA? Pat Morgan, ke které Lydia letěla, má krásného psa, který se mi již dlouho líbí, je v klasickém typu a má překrásnou hlavu s tak skvělými liniemi, jak se dnes už málokde vidí a přestože jsem jej neměla čest osobně poznat, měla jsem na něj krásné reference od špičkových evropských chovatelů, kteří jej viděli a posuzovali. Trvalo mi asi tak 30 sekund, než se mi ten nápad zalíbil. Ostatně proč ne, v USA nebude odběr jistě takovým problémem, když tam inseminaci mraženým spermatem dělají běžně už desítky let. Vymyslet to nebylo tedy vůbec tak těžké, jako to zrealizovat.

Pat zjistila, kolik bude stát odběr a jaké jsou podmínky a já se jala zjišťovat, jak to sperma sem dostaneme. Lydie byla ochotná kontejner převézt do USA a zpět, ale samozřejmě bylo třeba dostat ho k ní a pak od ní. Což o to, k Lydii jsme právě vyráželi, takže dostat kontejner tam takový problém nebyl. S cestou zpět to bylo složitější.  Původně mi měla pomoci Markéta Píšová, která do NL jela na koňskou akci, ale díky větší časové prodlevě mezi příletem spermatu a příjezdem Markéty by byl obsah kontejneru ve vážném ohrožení (dusík se totiž odpařuje a proto je tento cestovní kontejner určen jen ke krátkému skladování) a Lydie by s ním musela jet několik set kilometrů do nejbližší cryo firmy, aby se o obsah postarali, což by zase celou akci značně zkomplikovalo a prodražilo. 

Mezitím jsem zvažovala další nabídku Pat a Lydie a to poslat Innah na krytí přirozenou cestou, tj. dovézt jí do NL, předat Lydii, která by s ní odletěla do USA a zpět by letěla sama jako Cargo. Přestože tato možnost byla nakonec překvapivě nejlevnější, nemohla jsem se rozhodnout toto naší Úchylce udělat. Úchylka Miloušek Innah je totiž takový "mamánek" a se mnou chodí i na záchod a spinká jenom v posteli a představa, že někde bude bez nás (možná i několik týdnů do začátku hárání a do krytí)  mě úplně deptala.

Čirou náhodou jsem se svěřila se svým dilematem kamarádce Martině Hodkové, která hned začala nadšeně organizovat :-)  První, co jí napadlo bylo, že známý veterinář odlétá do USA a jestli by to vlastně celé nemohl přivézt on. Ten nápad se mi líbil, sperma by přistálo rovnou v Praze, veterinář velmi ochotně souhlasil (i přes to, že můj dotaz přišel jen pár hodin před jeho odletem), dokonce byl ochotný kontejner vyzvednout v Praze. Prostě idylka. Přesně do okamžiku, kdy se zjistilo, že jeho cesta je tak krátká, že by kontejner nestihl odcestovat hore-dole 2000 a 2000 km po USA a zřejmě by se nestihl ani odběr psa.  Nápad, že bych kontejner koupila a tudíž by nemusel cestovat tam a zpět mě celkem rychle přešel, když jsem zjistila, kolik ta legrace stojí. Vskutku omračující suma.

Vrátila jsem se tedy k verzi dopravy za pomocí Lydie a Markéty a kontejner jsme osobně vyzvedli u MVDr.Lázničky (znovu se stydím v jakou nekřesťanskou noční hodinu) a odvezli do Holandska. Tam se mezitím Lydie  3x dotazovala na možnost přepravy tohoto kontejneru, vždy s pozitivní odpovědí a fantastickým slibem, že si jej bude moci vzít dokonce i na palubu! Svět vypadal růžově. Poněkud zčernal, když se ve středu Lydie dozvěděla, že jí chtějí stornovat letenku, jestli okamžitě nepřijede do několik set vzdáleného Amsterodamu a nezaplatí cash (bože, je jen u nás zvykem platit kartou a přes internet?).  Problém se však nakonec nějak vyřešil a Lydie se chystala na odlet.

Mezitím jsme i my splnili úkol, za kterým jsme do NL vyrazili (nakrýt Unique) a vydali se na cestu domů, kde mě čekalo velmi nemilé překvapení. Innah nesimulovala, a poprvé v životě se rozhodla, že si s háráním pospíší. Chtělo se mi brečet, když jsem zjistila, že mezitím, co jsem byla v NL, se začala hárat a to o plný měsíc dřív než měla a krytí tak vychází na několik dní před plánovaným příjezdem spermatu do ČR.

Bylo třeba zajistit náhradní program. Učinila jsem ještě další pokus získat v rekordně krátké době sperma Sulia - ale naivní představa že to půjde rychle, když to předtím nešlo ani pomalu, se nenaplnila. Zbývalo mi buď na krytí rezignovat a čekat, zda se Innah stihne do osmi let ještě prohárat (což vzhledem k jejím cyklům není moc pravděpodobné) a nebo to sperma prostě přivézt hned po příletu do NL a doufat, že ještě nebude pozdě.

Jenže jak jej přivézt? To byla kardinální otázka. Prvním nápadem bylo letadlo. Cesta do Amsterodamu a zpět by vyšla někde k pěti, šesti tisícům, letadlo by přistálo chvíli poté, co by přistála Lydie z USA, akorát bych se do noci musela plácat po letišti, protože odlet byl až 22,30. To by mi ale tak nevadilo, kdybych doma neměla fenu na rozsypání s termínem porodu! A nízkonákladové aerolinky neumožňují změnu pasažéra na poslední chvíli.

Zkoušela jsem tedy přepravní služby - nepřeji si Vám vidět výraz zaměstnanců DHL, když jsem jim sdělila, že chci přepravit sperma. Někteří museli dusíce se smíchy opustit kancelář, aby nezkazili pověst firmě a na ostatních bylo zřejmé, že si barvitě představují, na co to asi můžu potřebovat (a vsaďte se, že krytí feny je nenapadlo). Pak mě několik desítek minut přesvědčovali, že to možné není, nikde se to nedělá, kontejner vybuchne atd atp. Poté co zjistili, že fakt nemíním odjet, zavolali pracovníkovi, co má na starosti bezpečnost přepravy - ten měl názor podobný a představy o vybuchujícím kontejneru prskajícím sperma po zásilkách.  Naštěstí existovali i lidé ve funkci nad ním, kteří zjistili, že to vlastně není tak divné, ani nebezpečné, ani nezvyklé a že to vlastně dělají a to běžně. Heuréka!  Heuréka? Prý to bude stát vlastně 4 násobek toho, co jsem si našla v ceníku, protože musím brát v úvahu, že to je vlastně nestandardní náklad a nemůže to prý letět spolu s ostatními zásilkami letadlem DHL, ale musí to letět linkovým spojem (kdo by hledal logiku v tom, že nestandardní zásilka nemůže ohrozit několik beden v nákladním letadle, ale může ohrozit několik set lidí na dopravní lince, ten by neuspěl).

Tehdy přišla na řadu zase Martina s jejími nadpozemskými organizačními schopnostmi. Během několika málo desítek minut zajistila hned vícero dobrovolníků ochotných pro sperma letět místo mě. Tuto verzi jsme zvažovali do doby, než nám sdělili, že převoz cryo kanystru na palubě letadla odporuje prý všem IATA předpisům a strašně se podivovali, že to Lydii prý aerolinky schválily. Tak zase nic. Představa nesmírně cenného kontejneru s ještě cennějším nákladem (mezi tím vším organizováním totiž přibylo do kontejneru sperma ještě od dvou dalších psů pro Beatu Štýbrovou a Ágnes Gombár) otřískávaným zaměstnanci carga mě víc než děsila a do rukou nezasvěcených jsem jej prostě nechtěla vydat.

Nakonec poslední verze, kterou Martina vymyslela byla jak z pohádky O slepičce a kohoutkovi. Byl jednou jeden kamarád a ten měl kamaráda a ten měl kamaráda, jenžto měl kamarádku.... neptejte se mě přes kolik kamarádů a kamarádek to šlo, ale nakonec sehnala Martina řidiče, který v pondělí v noci vyjížděl z Amsterodamu směr ČR a byl ochoten kontejner dovézt. To samo o sobě ale nestačilo, protože Lydia přistávala brzy ráno a po celonočním letu z USA jsem po ní už vážně nemohla chtít, aby do noci čekala v Amsterodamu a hledala onoho řidiče, když sama bydlí na opačném konci Holandska. Bylo tedy třeba najít dobrovolníka. A tu vstoupila na scénu zase pohádka o kamarádovi kamaráda, který měl ve finále tetu bydlící nedaleko od Amsterodamského letiště! Člověk by nevěřil, jak je náš svět malý.

Bylo tedy přislíbeno, že Lydie cestou z letiště odveze kontejner oné tetě a ta ho v noci dopraví řidiči, jenžto zprostředkuje cestu do ČR. Tetička pošle nám kontejner a svému synovci (už se neorientuju na které pozici kamarádů se nacházel) holandský sýr.  V noci mě budily barvité sny, ve kterých zůstalo řidiči sperma, synovci kontejner a na mě zbyl sýr :-)))

Nastalo pondělí, den příletu. Ráno jsem si skočila s Innah na Progesteron a zjistila, že to jen tak tak stihneme s krytím, pokud vše vyjde podle plánu. Lydie ráno doletěla v pořádku, zprávy které přivezla však byly otřesné. Už při odletu svedla boj se zaměstnanci aerolinek, kteří (i přes své četné sliby) odmítali kontejner nalodit na palubu. Naštěstí se jen tak nedala a nakonec uspěla.  Po příletu do USA jí bylo nekompromisně naznačeno, že cestující s tekutým dusíkem se považuje bez vyjímek za teroristu!  Zprávy které jsem dostala tedy byly, že kontejner přivezla i se spermatem, ale z důvodů šílených bezpečnostních opatření prý v něm není dusík (zkuste si představit, jak lze udržet zmrazené sperma bez chladící náplně, že?). Krve by se ve mě nedořezal.  Nebylo ale jak to urychlit, i kdybych hned sedla do auta, rychleji bych kanystr nepřivezla a navíc Fara právě rodila. Nezbývalo, než se modlit.

Deptaná strachem o obsah kontejneru zásobila jsem nebohého řidiče zoufalými SMSkami nabádajícími k zacházení hodného národního pokladu a bránění kontejneru vlastním tělem klidně i před jednotkou rychlého nasazení. Za žádných okolností kontejner neotvírat, zněla asi moje nejčastější věta. Chudák řidič, musel si myslet, že v tom mám aspoň deset kilo heráku.

V úterý jsem svůj již tak vybuzený adrenalin přiživila asi 40-ti minutovým hledáním místa k zaparkování v centru Prahy a pak vyčkáváním na příjezd řidiče. Přepečlivě zapečetěný a polepený kontejner, chráněný několika vrstvami obalů dorazil do Prahy krátce po poledni. Řidič i jeho kolega byli nesmírně milí a o kontejner se starali téměř otcovsky. Ještě se mě vlídně zeptali, jestli to sperma uvnitř je aspoň od nějakého svalovce nebo špičkového vědce :-))))

Kontejner jsme odvezli na kliniku pana Lázničky, kde MVDr.Láznička změřil teplotu v kontejneru (byla perfektní) a zjistil, že dusík tam samozřejmě BYL (i když ve stěnách, ale právě tak je kontejner konstruován). Ohromně se mi ulevilo. Rázem to vypadalo, že to dvoutýdenní šílení k něčemu bude, že všechno klapne, a podle protokolů bylo spermatu od Unira pro 3 feny (+rezerva), takže jej budu moci využít v budoucnosti i na další fenu.

Pak však nastalo něco, co by potěšilo hlavně všechny škodolibé nepřející dloubaly, kteří evidentně těžce rozdýchávali, že jsem zas zrealizovala něco, o čem oni ještě ani nesní...

Ve čtvrtek jsme dorazili na smluvenou inseminaci k MVDr.Lázničkovi. Innah byla nachystaná, v nejlepším termínu a podle dohody se měla ten den dělat inseminace přirozenou cestou a následující den chirurgicky (chirurgická značně zvyšuje šanci na zabřeznutí, ale není možné dělat dva dny po sobě operaci). Pan doktor otevřel jednu pipetku a nahřál podle stanovených postupů její obsah, aby speciálním analyzátorem provedl test spermatu. Ke spermatu (čerstvě odebranému právě pro nás) byly sice průvodní papíry, kde bylo i vypočítáno, kolik pipetek se má od jednotlivých psů použít pro jednu inseminaci (řídí se to hustotou a kvalitou spermií), nicméně bývá zvykem si to přezkoušet. Výsledek nás však dorazil. Sperma bylo hodně naředěné (mělo několikanásobně nižší hustotu, než jsou světové standardy), životaschopnost spermií také neodpovídala průvodní dokumentaci a pro dopravení potřebného počtu spermií bychom museli spotřebovat prakticky všechny pipety a to ještě stále se značně nejistým výsledkem. Byla jsem před rozhodnutím, zda na krytí úplně rezignovat, nebo se po všech těch nákladech a věnovaném času pokusit o zázrak. Nakonec jsem se rozhodla inseminaci provést, byť s minimální šancí na úspěch. Innah tedy byla ve čtvrtek inseminovaná přirozenou cestou.

Protože operační cesta tak řídkým spermatem nepřicházela v úvahu (vzhledem k velikosti dělohy do ní nemá smysl dávat tak velké množství tekutiny, které hned odteče), dohodli jsme se, že v pátek přivezeme psa na stimulaci feny (aby lépe nasávala sperma z pochvy) a že do feny zkusíme dopravit celý zbytek spermatu.

V pátek jsme tedy dorazili na inseminaci nejen s Innah, ale i s jedním chlupatým zrzavým, zoufale vřískajícím sexuálním štvancem, který opravdu - ale opravdu nechápal, proč ho nechcem nechat udělat jeho práci.  Nakonec ale strávil skoro celou dobu v přepravce, protože jsme se s panem doktorem dohodli, že se pokusí ze spermatu "vyždímat" co půjde a přestože se to s mraženým spermatem nedělá a je to velmi riskantní, zkusil jej upravit odstředěním. Pokus naštěstí vyšel, spermiím se ani moc nemotaly hlavičky :-)) a nám se tím pádem podařilo získat dostatečně koncentrovaný materiál pro chirurgickou inseminaci. Innah tedy byla operovaná a sperma jí bylo vstříknuto speciálním nástrojem přímo do děložních rohů. Do pozdních nočních hodin pak Majčo stimuloval olizováním polospící Innah k lepším reflexům.

Píšu tento text a je pondělí 11.02.2008, Innah se po operaci vede dobře a my se modlíme za zázrak. Zda naše přání zůstane nevyplněné a nebo zda nám bude osud nakloněn se dovíme až za dlouhé tři týdny...